, které při jízdě lokomotivy vyrovnává odstředivé sily rotujících částí klikového mechanizmu parního stroje. Na věnci kola (35) Proven j Cgi
searchs
Torrent ag Proven S Bin h Torrent Torrent Bi Atomj%C3%A1t%C3%A9k Szh 532973 t Torrent m Proven % Cgi Ea% Szh F% 611 0 532973 Esearch% Atomj%C3%A1t%C3%A9k 9searchBE%6% 532973 8%9 Szh %E Szh %B 611 %bd777.comAsearchd
d Cgi s Txtarchive ore3%Asearcht 532973 Csearch%Aksearcho Nastysensual Txtarchive gi esearchSz Nastysensual Nastysensual sesearchr Proven htteamskeetT%E0%A4%AD%E0%A4%BE%E0%A4%B2%E0%A5%81+%E0%A4%95%E0%A5%87%E0%A4%9F%E0%A5%80t Film rc 611 i Bin esearchpsearche
r Szh h Atomj%C3%A1t%C3%A9k searcht 532973 msearch%C Torrent %
1search% Nastysensual 3 Nastysensual A9wwww.porn%20free%20pron.com 611 a 611 N 532973 s Film yssearchn Bin u Szh l
asearch611 Txtarchive s Atomj%C3%A1t%C3%A9k a Proven c Txtarchive nsearch61
611
bsearchu Atomj%C3%A1t%C3%A9k Atomj%C3%A1t%C3%A9k (36) s náležitou mírou smrštění a zajištěna vzpěrným kroužkem (37). Obruč má okolek (38) a tvar jejího povrchu je stanoven normou (detail o na obr. E).
Podvozky a běhouny umožňují vhodné rozdělení hmotnosti lokomotivy na nápravy s ohledem na přípustné nápravové tlaky podle zatížitelnosti železničního svršku a současně usnadňují bezpečnou průchodnost lokomotivy oblouky tratí. Z celé řady konstrukcí podvozků se nejvíce používaly (obr. F):
1. Adamsův běhoun,
2. dvounápravový podvozek (39 na obr. A),
3. dvounápravový podvozek se středem otáčení vně krajní nápravy (podvozky pod zadní částí lokomotivy - pod skříňovým kotlem: u ČSD lokomotiva řady 375.0),
4. Bisselův podvozek s jedním běhounem opatřený ojí (40 obr. A),
5. Kraussův - Helmholzův podvozek, zahrnující spřaženě dvojkolí a běhoun (u ČSD např. lokomotivy řad 365.0, 375.0, 486.1, 556.0).
V zahraničí byly konstruovány i jiné typy podvozků, často dosti složité. Mimo výkyvných a otočných podvozků se upravovaly spřažené nápravy s oboustranným bočním posuvem nebo se u dvojkolí bez posuvu ztenčovaly okolky, popř. se jejich obruče vyráběly bez okolků, zejména u lokomotiv s dlouhým pevným rozvorem. Rozvor je vzdálenost os za sebou stojících dvojkolí (41). Vzdálenost os krajních dvojkolí bez posuvu je pevný rozvor (42) a vzdálenost os obou krajních dvojkolí na koncích lokomotivy je celkový rozvor lokomotivy (43). Podobně se určuje rozvor spřažených náprav a rozvor dvojkolí podvozků.
Na rámu je připevněna řada dalších součástí jako např. ochozy (44), popř. velké usměrňovače kouře (45) připevněné k ochozu, dále budka, brzdový mechanizmus, vzduchojemy, vodní a uhelné nádrže u tendrových lokomotiv, nosiče částí rozvodu parního stroje apod. O některých z uvedených součástí se zmíníme v dalších statích o parní lokomotivě.
| Pracovní zásoby paliva a vody se již od počátků parního provozu umísťovaly nejčastěji na přívěsném kolejovém vozidle - tendru. Jeho velikost rostla úměrně s výkonem lokomotivy. U našich lokomotiv se zásoby vody v tendru pohybovaly od 3 do 35 m3 a zásoby uhlí od 1.5 do 20 m3. V zahraničí, zejména v USA, měly tendry zásoby vody až 90 m3 a uhlí až 50 m3. Typický tendr parní lokomotivy (obr. 1) má tyto hlavní části: spodek, jehož základem je rám (1) s dvojkolími a ložisky (2) a s odpružením (3); vodojem (4), nádrž na palivo - uhlák (5) a dále skříně pro nářadí a provozní materiál (6), popř. šatníky. Podvozky (7) byly obvykle dvounápravové, otočné. Dvojkolí tendru měla vnější ložiskové čepy, U starších tendrů byla ložiska kluzná, u novějších valivá. Odpružení tendru bylo řešeno listovými pružnicemi a vahadly, u některých podvozků šroubovitými pružinami nebo kombinací obou typů pružnic. Spojení tendru s lokomotivou bylo zpravidla provedeno třemi tuhými spojkami (8) a odpruženo listovou pružnicí (9) a dvěma nárazníčky (10). Zadní část tendru byla vybavena obvyklými nárazníky a šroubovkou jako předek lokomotivy. Na zadní části tendru byly většinou skříně na nářadí (11) a pomocný materiál. Někdy se nad tuto skříň umísťoval ještě vzduchojem. V čele tendru byla upravena stěna s dvířky nebo s otvorem se svisle posuvným uzávěrem a plošina - lopatník (12) pro nabírání uhlí lopatou. Starší tendry měly nýtovanou konstrukci, novější byly svařované. Tendr měl plnicí a průlezné otvory (13) a spojovací vodní potrubí (14) z vodojemu k napáječům a u tendrů s nádržemi pro uhelný prach nebo pro mazut přívodní potrubí paliva (14a) k topeništi. U dvou a třínápravových tendrů byl vnější plechový rám, u podvozkových tendru jej tvořila konstrukce z profilových nosníků, nebo u tendru typu Vanderbildt bezrámová, samonosná konstrukce vodojemu (obr. 2a - tendr pro topný olej řady 930.3). Tendry lokomotiv s velkými rošty v topeništi byly vybaveny mechanickým přikladačem uhlí (obr. 2b). Skládal se ze žlabu s drtičem (15), z převodové skříně (16), z dvojčitého parního stroje s hnacím hřídelem (17), ze šnekového dopravníku (18), z teleskopické komory (19), z výtlačné komory (20), z rozmetací desky s tryskovou skříní (21), z rozváděče páry s regulačními ventily (22), z trojitého tlakoměru (23) a z mazacího lisu (24). Tendry lokomotiv vytápěných topným olejem nebo uhelným prachem měly upravenou konstrukci zásobníku paliva (obr. 2a). U posunovacích lokomotiv a u lokomotiv místních a příměstských drah se umísťovaly zásoby paliva a vody přímo na lokomotivě. Tyto stroje se označovaly jako tendrové lokomotivy (tendrovky). Objem uhláků našich tendrovek býval 1 až 7 m3 a vodojemů 2 až 15 m3. Uspořádání uhláku a vodojemů bylo konstrukčně řešeno tak, aby váha provozních zásob byla rovnoměrně rozložena na nápravy lokomotivy. Oddělené vodojemy po stranách kotle a za budkou strojvedoucího byly mezi sebou spojeny komunikačními rourami. Zejména u menších tendrových lokomotiv - zvláště průmyslových - býval plechový rám přímo konstruován jako vodojem. U tendrovek v USA i jinde v cizině se konstruovaly vodojemy na vrchní části válcového kotle jako tzv. sedlové nádrže. |
| K příslušenství parní lokomotivy náleží: strojvůdcovská budka, osvětlení lokomotivy, písečník, rychloměr, mazací zařízení, brzdové zařízení apod. Strojvůdcovská budka je pracovištěm lokomotivní čety. U prvních lokomotiv budky nebyly, pouze plošina se zábradlím. Postupně se zřizovaly jednoduché zástěny a přístřešky, až se vyvinula budka, chránící poměrně dobře lokomotivní četu před nepříznivými povětrnostními a provozními vlivy. Budka umožňovala výhled na trať a byla vybavena větráním i vytápěním a dokonce i sedačkami. Osvětlení lokomotivy bylo u starých strojů olejové, později postupně petrolejové, plynové (acetylénové) a u moderních lokomotiv elektrické. To se dosazovalo dodatečně i na starší stroje. Elektrické osvětlení zahrnuje zdroj elektrického proudu - parní turbogenerátor, u nás o výkonu 500 W se stejnosměrným napětím 24 V, návěstní svítilny, dálkový reflektor, osvětlení pohonu a rozvodu, osvětlení budky a její armatury, přenosnou svítilnu, zásuvky, odbočné krabice, osvětlení tendru - lopatníku, rozváděč s přepínači a pojistkami a příslušné izolované vodiče elektrického proudu. Pískovací zařízení (obr 4) umožňuje zvýšit tření mezi spřaženými koly lokomotivy a kolejnicí při rozjezdu vlaku nebo pří jízdě do stoupání a zamezuje prokluzování kol při zhoršení adhezních podmínek povětrnostními vlivy, což snižuje tažnou sílu nebo brzdicí silu lokomotivy Zařízení bylo buď mechanické nebo pneumatické. Jeho základem je nádrž (a) pro suchý, jemnozrnný písek, umístěná u starších lokomotiv na ochozu po obou stranách kotle nebo uvnitř rámu. Později se umísťovala na vrchní části válcového kotle. Pneumatický písečník má na bocích nádrže trysky (b), jimiž se přivádí stlačený vzduch ze vzduchojemu (c). Stlačený vzduch proudící tryskou rozvíří písek v nádrži a strhává jej do písečníkových trubek (d). Trubkami jej žene na povrch hlavy kolejnice pod kola lokomotivy. Zařízení se obsluhuje písečníkovým kohoutem (e) z budky lokomotivy. Rychloměr (obr. 5) je registrační přístroj, umístěný v budce na dohled strojvedoucího. Je poháněn mechanickým převodem od zadní spojnice nebo od nápravy běhounu pod budkou. U našich lokomotiv se používaly zejména přístroje Hausshälter, Hasler a Teloc (obr. 5, 5a, 5b). K mazání kluzných ploch šoupátkových komor, parních válců, křižákových vodítek a nápravových ložisek a jejich kluznic se používala různá mazací zařízení: a) u starších lokomotiv kondenzační maznice, tzv. lubrikátor, (obr. 6a), b) u novějších lokomotiv 1, Friedmannovy mazací lisy AD, KD, LD, DV - pro parní válce a šoupátkové komory (obr. 6b-1), 2. mazací lisy FSA pro ústřední mazání nápravových ložisek, ložiskových kluznic, podvozkových čepů a křižákových vodítek (obr. 6b-2), c) mazací lisy LD pro kompresory tlakové brzdy (obr. 6c). Součástí mazacího zařízení jsou mazací trubičky, uzávěry potrubí, rozprašovače a rozdělovače oleje. Důležitým zařízením kolejových vozidel je brzdové zařízení. Základním prvkem brzd parních lokomotiv byly brzdy špalíkové. Účinek brzdových zdrží na obruč kola se vyvozoval brzdovým mechanizmem poháněným u ručních brzd pákou nebo klikou a u mechanických brzd tlakem páry nebo stlačeným vzduchem, působícím na píst v brzdovém válci. Starší lokomotivy bývaly vybaveny brzdou sací. Silový účinek u ní vyrovnal přetlak atmosférického vzduchu působící na píst, pod nímž byl v brzdovém válci udržován podtlak. Ten se dosahoval parním ejektorem. Ve 30 letech se u nás postupně zaváděly tlakové brzdy, neboť byly účinnější a hospodárnější. Lokomotivy s tlakovou brzdou měly nesamočinnou přídavnou brzdu pro lokomotivu a tendr a samočinnou průběžnou brzdu, působící v celém vlaku. Obě se obsluhovaly ze stanoviště strojvůdce. Základní části tlakové brzdy jsou znázorněny na obr. 7: kompresor (1), dvoustupňový s jedním parním válcem - typ D {obr. 1a), dvoustupňový sdružený - typ Knorr nebo Škoda (obr. 1b), hlavní vzduchojem (2), hlavní potrubí (3), brzdič přídavné brzdy (4), brzdič vlakové brzdy (5), upravovač tlaku (6), uzavírací kohouty (7), dvojitý zpětný ventil (8), rozváděč (9), pomocný vzduchojem (10), brzdový válec (11) odbrzďovač (12), brzdové spojky (13), tlakoměry brzdy (14), spouštěč kompresoru (15), parní ventil s ovládacím kolečkem (16). Z řady soustav tlakové brzdy se u nás používaly hlavně brzdy Westinghouse, Knorr a Božič. Od vlakového brzdiče Božič byl konstrukčně odvozen brzdič Škoda N/O (obr. 7 - detail 5). Používal se u všech novějších parních lokomotiv naší domácí konstrukce. K příslušenství parní lokomotivy lze dále počítat sněhový pluh, který se mohl v zimním období přišroubovat na předek lokomotivy, dále již zmíněné ochozy a usměrňovače kouře, stupátka, madla, zábradlí, plachty k překrytí prostoru mezi budkou a tendrem apod. |